Slovo SPRÁVNOST

Slovo "správnost" - součást názvu naší skvělé společnosti (Dokonalé DMDU) - vybráno vědomě: "Existují naprosto pevné a dané mantinely, které určují, co správné je a co správné není. A každý člověk, bez ohledu na své přesvědčení, vyznání, barvu pleti, společenské postavení, věk, pohlaví bezpečně rozezná to, co je správné a co není správné. Jenom musí být upřímným sám k sobě.
Každý člověk si udělá vnitřní pravidla toho, co považuje za správné. A někdy je žalostné to, že lidé považují za správné něco, co se skutečně správným nemá nic společného."

Jak tedy poznáme, co je správné? Je to naprosto jednoduché. Správné je to, k čemu se dopátráme, když si položíme následující otázky:

1. otázka: "To, co se hodlám udělat, udělám proto, že si to moc přeji, anebo proto, že si to sice nepřeji, či přeji málo, ale hlavně proto, že je to správné?" Když člověk upřednostní to, co je správné, před tím, co by si přál, před tím, co je jednodušší, před tím, co je popsáno v první části článku, tak dělá správnou věc.

2. otázka: "Jak by mi bylo, kdyby to, co nyní pokládám za správné udělat, udělal někdo mne?" Když si člověk to, co se chystá udělat někomu jinému, obrátí, tak by si měl odpovědět, zda by mu to líbilo, či zda by mu to ublížilo či pomohlo. Zda by mu to vyhovovalo bezpodmínečně, nebo by musel zahmouřit oči, aby mohl říci: "Líbilo by se mi to." Jakmile někdo odpoví: "Nevadilo by mi to.", tak je zle. Nevadí znamená strpím to (od slova: trpět, kdy trpět nemá nic společného s tím, co je správné). Tudíž to neznamená, že by se mi to skutečně líbilo.

3. otázka: "To, co nyní pokládám za správné, bude správné i za deset let?" Budu to, co nyní označuji za správné, moci označit za správné i za dvacet let či před smrtí? Pokud je to, co považuji za správné nyní, skutečně správné, tak to bude správné i za dvacet let, bude to správné i když zemřu.

Vše, co je správné, má poznávací znamení, že tím, co je správné, nezpůsobí v konečném důsledku bolest, dluh, újmu či škodu (za deset let či později).

Na chvíli to může bolet (třeba doznání nevěry), ale s odstupem času je člověk rád, že se mohl podle toho, co je správné (pravda), zařídit (buď se díky nevěře rozejít a najít si věrného člověka, nebo tomu, kdo se přiznal, dát ještě šanci a být s ním, pokud se změnil, šťastný, protože to už nikdy nezopakoval). Ten, kdo toto zažil, vždy ví, že je správné se přiznat k nevěře (ovšem pozor, přiznání nevěry má svoje pravidla, které je záhodno dodržet), protože toto přiznání v konečném důsledku nebolí, ale pomůže.

Více viz "Dosažení Dokonalosti" plus podrobnější podání výše vypsaného: http://www.avenna.cz/clanky/osud/rubrika-hlubsi-zakonnitosti-v-zivote/ja... - až ...iii (3 díly).