Správné oslovování

Obrázek uživatele DMDU

Je velmi důležité správně oslovovat. http://Avenna.cz uvádí: "

Nebezpečné myšlenky při oslovování (či neoslovování)

Už se vám také stalo, že vám někdo nepřišel na jméno? Nebo jste nedokázali partnera oslovit jménem? Nebo jste oslovili někoho nenadále zdrobněle?
Nebo jste někoho, koho milujete, oslovili jiným jménem? Pletete si jména lidí (či svých dětí)? Stalo se vám také, že jste někoho, koho máte rádi, oslovili bez zdrobněliny?
Říká vám někdo jinak, než je vaše skutečné jméno proto, že si to přejete? Přejete si, aby vás ostatní oslovovali jinak, než je vaše skutečné jméno? Máte problém s tím, když vám někdo říká zdrobněle?

Je to náhoda, nesoustředěnost nebo to znamená něco jiného?

Ještě než napíši informace k jednotlivým případům, chci zdůraznit, že všechny tyto situace, které se týkají oslovení, nejsou náhodné a jsou důležité. Vypovídají totiž o hlubším nastavení dotyčného člověka.

Člověk totiž může být nebezpečně nastavený, kdy ubližuje sobě či ostatním, nebo bezpečně, dobře, správně nastavený, kdy nejen, že neubližuje nikomu ani sobě, ale ostatní či sebe naplňuje hezkými pocity.

To, že jsou myšlenky, související s oslovováním nebezpečné, je fakt. Oslovování totiž bezpečně a neoddiskutovatelně ukazuje na vztah, jaký máme k danému člověku - tzn. jaké místo v našem srdci zaujímá, jak je moc pro nás důležitý, co k němu cítíme.

Výmluvy při nesprávném oslovování

Typické pro všechny, kteří mají s oslovováním druhých jakýkoli problém, je, že jim samotným také nevadí, když má někdo jiný problém s oslovením jich samotných.

Mnoho lidí má tendence ovšem zlehčovat toto svoje nastavení k oslovování s výmluvou, že:

1. má spoustu starostí, proto nedává jménům takovou důležitost.

Když toto někdo dělá, tak naprosto přesně ukazuje, že to má v sobě nesprávně nastavené, kdy starosti jsou důležitější než ten "neoslovovaný", který by oslovovaný měl být.

Je to v jistém smyslu sobecké nastavení vyžadující: "všichni se podřiďte mým starostem - očekávám to a nárokuji si na to."

Takovýto člověk zanedbává svoji rodinu či oslovovaného, zapomíná i na jejich důležitá výročí, nevšímá si, zda mají bolest, smutek či jiné trápení.
Zatěžuje a obtěžuje ho řešit cokoli, co se "neoslovovaného" týká. Není na blízku ani v nemoci, ani v radosti. Přímo vyžaduje, aby si dotyčný všechno řešil sám. Myslí si, že tímto udělá z dotyčného člověk svébytnou, samostatnou bytost. 

Avšak ve skutečnosti si tímto svým chováním ("neoslovováním" a dalšími přístupy s tímto souvisejícími) od sebe toho "neoslovovaného" odhání.

Přitom dotyčný člověk, kdyby měl skutečně dobré nastavení, tak by stíhal i oslovování i starosti.

2. oslovování není tolik důležité jako jiná slova

Oslovování je ihned po pozdravu základ všech slov - byť jsou pozdrav i oslovení velice krátká sdělení, přesto tímto krátkým sdělením člověk určí nasměrování a aktuální úroveň vztahu či dalšího případného hovoru, který lze už pak během samotného hovoru těžko zvrátit. Je to vyjádření momentálního rozpoložení, vnitřního nastavení vůči oslovované osobě.

Člověk může používat tato slova jinak, než je uvnitř naladěn, ale tón, který nelze hrát, prozradí skutečné nastavení. Tudíž, jde o to: "vyslov mé jméno, a já ti povím, jaký máš ke mne vztah."

Tón je přitom naprosto nejdůležitější a jasný ukazatel, i když mu mnoho lidí nepřisuzuje, žel, váhu.

3. není tolik důležité ostatní oslovovat, jako je důležité projevit přízeň dárky, přítomností, zájmem či jinak

Oslovení je hudbou plynoucí ze srdce. A jakákoli další gesta jsou jenom doplňkem.

Jako by člověk něžným oslovením a následným dárkem sděloval: "Jsi pro mne důležitý a miluji tě a proto ti dávám dárek." Dávání dárku bez oslovení je sdělení: "Dávám ti dárek.", které ovšem vyvolává spousty otazníků: "Proč mi dává ten dárek?", "Co udělal, že mi dává dárek?", "Čím jsem si ten dárek zasloužil?", "Kdybych pro něho byl důležitý, tak mi dá nejen dárek, ale také mi to sdělí, třeba v oslovení, nebo ne?" atd.

Znovu připomenu, že pokud chybí oslovení při dávání přízně, tak chybí sdělení vnitřního nastavení vůči dotyčnému člověku a tím se to projevení přízně stává méně kvalitním, neupřímným, nedostatečným - pořád tomu bude něco chybět.

4. oslovování nehraje žádnou roli ve vztahu dvou lidí

Oslovování ve vztahu dvou lidí hraje významnou roli. Když se dva lidé neoslovují, tak si něco vnitřně vyčítají. A tím, že si vyčítají a neřeší to, kdy se třeba i léta neoslovují, se vzájemně odcizují a v takovém vztahu přežívají. Je to ukazatel nezdravého vztahu, ve kterém je totálně narušena komunikace.

Tito lidé, pokud to nechtějí řešit, by raději měli jít od sebe, než zůstávat v takovémto vztahu. A je jedno, zda se jedná o vztah obchodní nebo partnerský. Ukončení takovéhoto vztahu jim může pomoci, aby se jim ulevilo a třeba po jisté době mohli opět navzájem spolu komunikovat.

5. na oslovování nestojí žádný vztah, vztah prý stojí na jiných věcech

Na (upřímném) oslovení vztah stojí, protože oslovení je ukazatel míry vztahu. Stejně tak, jako sníh je ukazatelem míry zimy.

Oslovuji-li hezky, a z tónu je cítit, že je to upřímné, tak je vnitřní nastavení člověka k oslovovanému hezký. Oslovuji-li hezky, ale je slyšitelné, že je to neupřímné, tak je vnitřní nastavení vztahu nehezké a mělo by se to řešit v zájmu obou.

To samé platí i v případě, kdy oslovení není hezké, či není vůbec. Zkrátka, je to ukazatel negativa, které nemá ve vztahu dvou lidí co dělat.

6. není důležité se oslovovat, spíše se dotýkat

Pokud se člověk druhého dotýká bez oslovování, lze tento dotek charakterizovat jako ohmatávání zboží. Je jasné, že pokud by v takovém případě oslovení bylo vulgární, tak by ty doteky oslovovaná osoba v drtivé většině nedovolila.

Pokud se někdo chce dotýkat bez oslovení, tak je to projev sobeckosti a nesprávného nastavení.

7. není důležité se oslovovat, když je jasné, koho oslovuji

Člověk nikdy nemá vynechat příležitost projevit hezké vnitřní nastavení (třeba lásku, překvapení, prosbu, obdiv, radost, touhu, naději, nedočkavost apod.) oslovením a příslušným dodatkem.

A i když je jasné, koho oslovuji, tak ho přesto mám oslovit, protože tím mu připomenu svoje nastavení. Každého potěší, když uslyší své jméno láskyplně vyřknuté.

Pokud se jedná o druhý případ, kdy vyslovením jména dávám najevo nesouhlas v různé míře, tak si mám a musím dát pozor na to, abych ten nesouhlas promítnutý do oslovování nepřehnal. I jemný náznak nesouhlasu v oslovení bolí, někdy ubližuje či zraňuje.

8. rodiče dotyčného, který má problémy s oslovováním, také neoslovovali

Toto je sice vysvětlení, ale není to omluva. Rodiče jsou zodpovědní za to, že neoslovovali dotyčného člověka. Ovšem člověka chování jeho rodičů nezbavuje zodpovědnosti za to, co dělá sám.

Kdyby byl takovýto člověk upřímný sám k sobě, tak by si přiznal, že mu to, že ho rodiče neoslovují, hodně vadilo a bolelo ho.  A to, že mu to už nyní nevadí, neznamená, že neoslovování nemá vadit nikomu. Znamená to jenom, že je dotyčný člověk umrtvený, ale ve své umrtvenosti ubližuje (tím, že druhé neoslovuje).

9. to přece nic neznamená, když se splete

Každé spletení se ve jménu, byť nenápadné či drobné (třeba když řeknu místo zdrobněliny normální tvar apod.), vypovídá o tom, že něco není v daném vztahu v pořádku.

A naopak, pokud se člověk splete v prospěch oslovovaného (mimoděk použiji zdrobnělinu, byť si říkáme jménem bez zdrobněliny), vyjadřuje tím zvýšenou náklonnost.

10. mnoho lidí oslovuje zdrobněle či jménem a přitom toho dotyčného podvádí, či nesnáší

Je jedno, zda druzí zneužívají oslovení či nikoli. Oslovení nemůže za to, že ho ostatní zneužívají.

Oslovení je nástroj k vyjádření souhlasu (náklonnosti, lásky, přátelství, něhy, touhy, souznění atd.) či nesouhlasu (odcizení, nepřátelství, výčitky, nelibosti, rozladění atd.). A i když někdo tento nástroj zneužije, přesto tento nástroj by měl být používán, protože jiný nástroj takovéhoto ukazatele vzájemného naladění není.

Pozdrav je ukazatel naladění na začátku a na konci setkání, oslovení je ukazatel naladění od začátku až do konce...

Oslovení je posvátný nástroj, kdy nic nemění na faktu, že je zneužíván. Je dobré si všímat, zda a nakolik se mi daří upřímně oslovovat, kolikrát. Může mi to dávat naprosto jasné signály k tomu, abych něco řešil dříve, než to propukne do dalších úrovní.

Kdo bude svůj vztah řešit už díky signálům v oslovování jménem (tzn. kdy mu nepůjde říkat druhému hezky jménem dotyčného), ten se nikdy nedostane do fáze, že bude svůj vztah řešit díky signálům oslovování zvířecími či jinými hanlivými jmény.

A pokud si člověk všimne, že ho někdo oslovil divně jeho jménem a nebude odkládat, aby to řešil, tak se nikdy nedočká toho, že bude řešit, že ho někdo oslovil zvířecím či hanlivým jménem. Tím vyřeší více, než kdyby to odkládal. "

 

Tags: 

Sdílejte!