Někomu se nazavděčíte

Obrázek uživatele DMDU

Někomu se nelze zavděčit... http://Avenna uvádí: "

Pohádka o člověku, který se chtěl zavděčit všem

Kdysi jsem slyšela tuto poučnou pohádku...

Kdesi na samotě žil jeden starý muž, který měl malého syna. Tento muž byl moc „hodný“ a jeho hlavní životní krédo bylo být s každým zadobře a každému se zavděčit. Tomuto krédu, v dobré víře, že je to to nejlepší, učil i svého syna. Učil ho dát na ostatní a dělat věci podle nich tak, aby neměli žádné připomínky.

Jednoho dne se otec se synem vydali na dlouhou pouť a vzali si s sebou oslíka.

Všichni tři, starý muž, jeho malý syn i oslík, si vykračují po cestě.
Když tu najednou na své cestě potkali lidi, kteří si, když se vzájemně míjeli, polohlasně říkali: „Ti s tím oslem jsou ale hloupí. Vedou osla a ani na něj nesednou...“ Když toto ten starý muž uslyšel, vzal syna, posadil ho na osla a sám šel vedle oslíka pěšky.

Tak jdou, starý muž po svých a jeho malý syn na oslovi.

Najednou na své cestě potkali jiné lidi, kteří si mezi sebou začali polohlasně říkat: „To je ale bezohlednost syna vůči tátovi. On je mladý, plný síly a místo toho, aby nechal svého tátu sedět na oslovi, tak se sám veze jako paša.“ Tato slova oba, otec i syn, uslyšeli. Syn tedy slezl z osla, nechal nasednout na oslíka tátu a pokračují dál ve své cestě.

Pokračují dál, starý muž na oslíkovi, jeho malý syn kráčí vedle nich po svých.

Opět potkali lidi, kteří si své postřehy nenechali pro sebe a polohlasně si mezi sebou říkali: „To je ale bezohledný táta. Místo toho, aby na osla posadil svého malého syna, který není ještě zvyklý tolik chodit a který musí být z tak dlouhé cesty unavený, tak se sám veze jako paša…“ I tuto rozmluvu otec i syn slyšeli. Podívali na sebe, otec vzal syna, posadil ho na oslíka před sebe a pokračovali ve své cestě dál.

Další lidé, kteří je potkali, viděli, jak oba dva, otec i syn, se vezou na oslíkovi.

Když se na cestě míjeli, otec i syn uslyšeli část jejich rozhovoru: „Chudák osel, takto trpět bezohledností svých pánů. Vždyť se za chvíli umorduje...“ Otec i syn beze slova slezli z oslíka, bylo jim trapně a líto oslíka, tak si otec naložil osla na záda a syn mu ho pomáhal nést.

Byl to zvláštní pohled. Starý muž nese osla a jeho syn podpíral otce i osla.

Když je míjela skupinka lidí, byl z ní akorát slyšet obrovský smích a tato slova: „To jsou ale hloupí, místo, aby si sedli na osla, tak ho nesou…“

V tomto místě pohádka končí.

Tím, že má tato pohádka otevřený konec, tak si jí každý může zpracovat podle své libovůle a může si z ní vzít ponaučení, jaké chce.
A právě toto mi už jako dítěti v některých pohádkách (a později i v některých filmech) chybělo. Chyběl mi jasný konec, jasný závěr, který jsem buď převzala, nebo ne. Který mne inspiroval, nebo odradil. Který mi ukázal, co použít ve svém životě a co ne.

Proto si dovolím dokončit tuto pohádku a udělat za ní jasný závěr.

V tu chvíli si otec uvědomil, že skutečně nemá šanci být se všemi zadobře a že se ani nemůže každému zavděčit.

Přitom se tak snažil – dělal věci tak, jak na ně lidé poukázali, bez ohledu na to, jak to vnímal on sám. A přesto se nesetkal s pochvalou, porozuměním, kladnou odezvou. Místo toho se setkal s kritikou, nepochopením, nesouhlasem, posměchem a pohrdáním…

Celý zklamaný zjistil, že i kdyby se rozkrájel, aby se každému zavděčil, tak se vždy najde někdo, kdo s jeho počínám nebude spokojen a komu se něco nebude líbit.

Toto putování ho dovedlo k poznání, že jeho touha, každému se zavděčit a být se všemi zadobře, není v pořádku. A díky novým zkušenostem z této cesty si uvědomil, že vůbec nejednal podle toho, jak to on sám cítil, že je to správné. Že mu více, než na vlastním pocitu, záleželo na pocitech druhých, což je špatně. A že bylo chybou dát na to, co řekli ostatní a přitom popřít svoje cítění.

Uvědomil si, že měl dát nejvíce na to, jak to vnímal on sám, že by danou situaci měl správně řešit a že to měl udělat takto:

  • Když vnímal, že ho bolely nohy, měl si sednout na oslíka bez ohledu na to, zda se tím zavděčí okolí.
  • Když vnímal, že bolely nohy jeho syna, měl ho posadit na oslíka bez ohledu na to, zda se to bude kolemjdoucím líbit.
  • Když vnímal, že byl oslík unavený, neměl na něm jet on, ani syn bez ohledu na to, co na to řeknou ostatní.
  • Když vnímal, že byl oslík v pohodě, mohli se svést oba dva bez ohledu na to, zda to druzí lidé pochopí.

A každá skupinka lidí, kterou potkal, ho měla jenom navést na to, aby si z jiného úhlu pohledu zkontroloval správnost svého vnímání a počínání.

Poučení z této pohádky tedy je, že každý člověk má udělat v daný okamžik to, co vnímá, že daná situace vyžaduje - tedy to, co je správné a ne to, co vyžadují nevnímaví lidé.

Kdo z okolí bude správně naladěný, bude také vnímat přesně to, co má – a sice bude vnímat to, co vyžaduje daná situace. A pokud se lidé dokáží naladit na to, co vyžaduje daná situace, pak dochází k tomu, co si lidé uvnitř tolik přejí. Dochází k tomu, že ti lidé jsou spolu zadobře, jsou spolu zajedno. Najednou spolu souzní a sdílí to, co je žádoucí, správné, potřebné. Jsou zajedno s tím, co vyžaduje daná situace.

Toto je hodně naplňující a krásný stav, který lidi spojuje.
Je to jeden z důležitých pocitů v životě člověka, bez ohledu na to, zda ho dotyčný zažívá s partnerem, sousedem, kamarádem, rodičem, nadřízeným, podřízeným, kolegou či přítelem…
Tento pocit nabíjí člověka. Přináší mu dobrou náladu, fyzickou i psychickou sílu. Rozvíjí jeho potencionál, schopnosti, dovednosti, smysly, intuici a obohacuje člověka na duši i těle…
Po tomto stavu lidé touží jako po druhém nejvyšším stavu, který je hned za láskou (a pocity s ní související).

Bohužel mnoho lidí si mylně myslí, že budou s ostatními zadobře pouze tehdy, když budou dělat to, co vyžadují ostatní. V tomto tkví však zásadní rozdíl. Oni nevnímají, že pro dosažení onoho tolik povznášejícího pocitu musí dělat to, co vyžaduje daná situace a ne to, co vyžadují lidé, kteří nejsou naladěni na danou situaci.

Proto je důležité se v první řadě naučit vnímat to, co vyžaduje daná situace a ne to, co vyžadují určití lidé (nebo vlastní sobeckost, pohodlnost, ziskuchtivost, otupělost, sebelítost apod.).

Pokud v životě bude člověk dělat to, co od něho vyžadují lidé, nikdy nebude se všemi zadobře.

Pokud ovšem bude každý člověk vnímat a dělat to, co daná situace vyžaduje, tak bude zadobře s lidmi, kteří to budou vnímat a dělat stejně jako on.

A když každý člověk na světě začne vnímat a dělat to, co daná situace vyžaduje (a ne to, co vyžadují ostatní, nebo on sám), tak nastane přesně ten stav, po kterém touží většina lidí – každý bude s každým zadobře.

Otec z této pohádky, pokud si uvědomí, co má do budoucna dělat, ucítí úlevu. A možná ani netuší, že největší úleva v něm nastane hlavně kvůli tomu, že už nebude nesprávně vést svého syna. Kdy ho nepovede k tomu, aby usiloval o nemožné - zavděčit se všem tím, že bude dělat to, co jenom oni vyžadují.

Tudíž se pak ani nikdy nebude muset dívat na to, jak jeho syn i přes jeho veškerou snahu stejně nebude za dobře se všemi, ale naopak se v životě setká s různými nepříznivými reakcemi různých lidí.

Pokud otec dobře uchopí situaci, kterou zažil při své cestě, tak naučí sebe i svého syna síle odolat předsudkům, nepřízním a čelit nepochopení lidí, kteří nevnímají to, co vyžaduje daná situace.

Uchopením situace naučí sebe i syna dělat v životě to, co člověk dělat má – a sice dělat to, co vyžaduje daná situace.

Tímto naučí sebe i svého syna dosáhnout nádherný stav, který plyne z toho, že dělá věci, které jsou správné.

Tímto postojem dá sobě i synovi jedno z největších duševních bohatství – pocity, že dělá věc, kterou vyžaduje daná situace a pocit souznění se všemi, kteří se přidají…"

Tags: 

Sdílejte!