Nežalovat?

Obrázek uživatele DMDU

Člověk by měl umět postěžovat si (patřičně a nejlépe jen oprávněně). http://Avenna.cz uvádí: "

Nežaluj!

Při svých konzultacích se často setkávám s dospělými lidmi, kteří jsou poznamenaní zdánlivě nenápadným slovíčkem, které slýchávali v dětství: "Nežaluj!".

Rodiče, kteří takto odbydou svoje dítě, které se na ně bezradně obrací, si mylně myslí, že tímto slovem dávají dítěti životně důležitou lekci, aby se díky ní naučilo si poradit samo, aby se naučilo samostatnosti.Tito rodiče si však neuvědomili, co slovo "žalovat" vůbec znamená.

Co ve skutečnosti nenápadné slovíčko "nežaluj" znamená a jak může poznamenat člověka?

V raném dětství vidí dítě ve svých rodičích ty, kteří si se vším poradí, kteří jsou moudří a kteří umí vyřešit každou situaci, kteří se zastanou toho, kdo je v nesnázích - zkrátka jako ty, kteří pomohou, když je žal, bolest.

Když se dítěti děje nějaká křivda, bolest, újma, vnímá to tak, že má žal. A dítě si se svým žalem mnohdy nezná rady a když si nezná rady, tak jediná věc, která ho napadne, je jít za rodiči, aby mu pomohli. Nezná, za kým jiným jít. Jde tedy za rodiči žalovat - svěřit se svým žalem, a to s důvěrou, že mu pomohou.

Rodiče si však mnohdy neuvědomují fakt, že už to, že se na ně obrátí jejich dítě s bolestí, žalem, je pro ně vyznamenáním. Je to akt důvěry dítěte vůči rodiči ve smyslu: "Jdu za tebou, protože ti věřím, že mi pomůžeš v mém žalu."

Kdyby dítě nešlo za rodičem, ale za někým jiným, znamená to mj. i to, že dítě již svému rodiči nevěří. To by pro rodiče byl alarmující signál, se kterým by měli něco udělat. Znamená to vždy neradostný stav - a sice, že buď dítě již rodiči nevěří, že mu pomůže vyřešit jeho žal, nebo navíc se může přidat i strach z rodiče (že zneužije žal dítěte, že to dítě zesměšní, zneváží, že se mu vysměje, že ho poníží, obrátí žal proti němu apod.).

Jenom dodám, že v dospělosti má partner, který má žal, takto chodit za svým partnerem. Když nechodí, znamená to, že nechce žalovat (stěžovat si).

Obvykle ten, kdo si z partnerů nechce stěžovat, je muž. Nebývá totiž zvyklý sdělovat to, co ho bolí, jaký má žal.

A právě fakt, že jeden partner druhému nechce říci, že má žal, je jedno z těch poznamenání, které slovo "nežaluj", způsobilo...

Časem to dochází až tak daleko, že takovýto člověk nejen, že nesděluje svůj žal, ale časem ani neumí dohledat v sobě, co je příčinou jeho žalu, která se projevuje ve špatné náladě, podrážděnosti, smutku, depresi atd. To, že člověk již neumí dohledat to, co je příčinou jeho neradostného psychického stavu - skrytého žalu, je překážkou k odstranění žalu.

Dopady slůvka "nežaluj"

Lidé, kteří toto často slýchávali v dětství, se odnaučí hledat skutečné řešení svého žalu - naučí se buď útočit na důvod svého žalu (naučí se ubližovat tomu, kdo jim ubližuje), nebo si žal budou obracet proti sobě a budou si myslet, že si to zaslouží. Tito lidé se pak následně nenaučí poradit si s bolestí a ještě si myslí, že si ji zaslouží.

V praxi to vypadá tak, že dospělý člověk, kterému se děje bolest - žal, svůj žal řeší:

  • buď jako něco, co mu nikdy nepatří a co tudíž musí okamžitě zlikvidovat, tudíž se bude "bránit útokem", bude se mstít
  • nebo jako něco, co mu patří, protože si nic jiného nezaslouží a tudíž bude dovolovat, aby mu bylo ubližováno - bude to snášet.

Ani jedno řešení není v pořádku. Obě skupiny lidí takto v dětství poznamenané si v životě nebudou umět počít se svým žalem a budou to řešit způsobem, jakým se to naučili v dětství (nezasloužíš si žádnou bolest - braň se všemu, nebo zasloužíš si každou bolest - nebraň se ničemu).

Toto je ve skutečnosti poznamenáním člověka, protože se neumí postavit správným způsobem ke svému žalu.

Z první skupiny lidí se stanou lidé, kteří mají ostré lokty a kteří svou obranu dovedli do extrému, kdy raději oni útočí, ale ne již jako forma obrany, ale raději jako první, aby jim nikdo nezpůsobil žal.

Z druhé skupiny lidí se stanou lidé, kteří si nechají líbit mnohdy až týrání, fyzické či psychické násilí, které nemají potřebu řešit, anebo nenachází způsob, jak ho řešit.

Jak se správně zachovat při žalování?

Nikdy neodbýt dítě se slovy nežaluj, ale ani neřešit problémy za dítě.

Správné kroky při žalování

  1. Nejprve je důležité vyslechnout dítě beze skákání do řeči, nesrážet ho, neponižovat ho, dívat se mu do očí.
  2. Pak mu uznat jeho část pravdy, dát mu najevo pochopení.

  3. Je nutné ho naučit také sebekritice, kdy je dobré mu pomoci dohledat, jakým dílem se zasloužilo o ten žal, který má, vysvětlit mu, proč a za co má ten žal.

    Dávat důraz na to, aby se dítě naučilo uznat i svůj podíl na celé věci (nezapomenout zároveň mu uznat i jeho díl pravdy a soucit s ním). Je dobré naučit dítě, aby dokázalo pojmenovat samo, v čem má pravdu a ostatní chybovali, ale zároveň také, v čem samo chybovalo - na to neopomenout.

    Je důležité znát, že za každý žal si může každý svým dílem sám.

    Toto pravidlo platí vždy, bez výjimky.

    Dítě, které nechce kritiku slyšet, natož nahlas uznat, je již ve stádiu zbavování se zodpovědnosti a to není dobrý signál. Pokud mu rodiče nebudou připomínat jeho díl, tak ho vlastně utvrzují v tom, že je chudáček, kterému všichni jenom ubližují. V tomto případě hrozí, že takovéto dítě se stane zhýčkané a sobecké, kdy bude vidět jenom sebe a svoje bolesti, ale nebude chtít uznat podíl na své bolesti. Takovéto dítě bude většinou nespokojené a bude ze své bolesti obviňovat ostatní...

  4. Udělit radu nebo je dobré dítěti nabídnout řešení, či pomoc.

    S jeho žalem je dobré dítěti pomáhat nejvíce radou, málokdy činy. Ukázat dítěti řešení pomocí činů je možné, ale pak to dítě má ten čin zopakovat. Pokud mu nejde zopakovat, tak má ukázat, jak dělá to, co mu nejde.

    Je důležité dát dítěti prostor k tomu, aby se to dítě naučilo řešit bolestivé situace co nejdříve samo, za psychické podpory a povzbuzení či pochvaly rodičů (fandím ti, dokážeš to, jsi šikovný).

Z dítěte, kterému rodiče přiměřeně pomáhají s jeho žalem, vyroste dospělý jedinec, který, když se mu bude dít bolest - žal, si bude umět poradit v životě tím správným způsobem. Bude umět dohledat a řešit bolest tím, že bude umět uznat svůj díl chyby a také svůj díl pravdy v každé bolestivé situaci, která se mu děje. A toto uznání ho navede na to, aby si v životě uměl poradit.

Díky sebekritice nebude hrozit to, že z něho bude zaslepený sobec, který bude vidět chyby pouze u ostatních a u sebe ne, kdy by hrozilo, že ve své zaslepenosti bude jenom ubližovat.

A také nebude hrozit ani to, že bude vidět chybu jenom u sebe, kdy si nechá líbit veškerou bolest, která se kolem něho děje s mylným vědomím, že si jí zaslouží, protože je nemožný.

Takže by bylo dobré si přehodnotit svůj postoj k sobě, kdy byl v dětství člověk označován znevažujícím způsobem za žalobábu, čímž si připadal jako padouch. Přehodnotit to tak, že jsem si jenom neuměl poradit se svým žalem a hledal jsem pomoc, což není vůbec špatně.

A když se na vás někdo (nejen dítě) obrátí se svým žalem, uvědomte si, že jste poctěni důvěrou, která je ukryta v tomto aktu.

A nezapomeňte, že nejlepší pomoc je zareagovat uznáním přesného dílu pochopení a následně přesnou, ohleduplnou kritikou."

Tags: 

Sdílejte!