Mýty o osobnosti 5

Obrázek uživatele DMDU

http://www.skola-zdravi.cz (Avenna) uvádí: "

Poslední čtyři pozitiva, která u sangviniků vyzdvihuje psychologie, jsou:

Sangvinik bez váhání umí nabídnout svou pomoc, nedomýšlí však důsledky své ochoty.

Pomoc umí nabídnou každý. A v začátcích svého života to lidé dělali bez váhání a bez domýšlení důsledků své ochoty.

Pak časem, si ovšem někteří lidé uvědomili svoji ukvapenost a proto si již v budoucnu dali při nabízení pomoci načas. Někteří se ovšem nepoučili a proto se museli v životě vícekrát v důsledku předčasné pomoci spálit.

Avšak dříve či později se ve svém životě při nabízení pomoci poučí každý člověk, kdy jednoho dne přestane nabízet pomoc ukvapeně.

A vůbec při tomto poučení nezáleží na tom, zda je to údajný sangvinik či je dotyčný v jiné kategorii. Záleží pouze na ochotě zpracovat správným způsobem svoje neblahé zkušenosti při ukvapené nabídce pomoci.

Pokud se člověk k této neblahé zkušenosti postaví čelem a bude ochoten se při nabízení pomoci změnit, tak už nikdy nebude nabízet svoji pomoc předčasně.

Takovýto člověk se bude muset jako první zbavit nesprávné myšlenky vštěpené z dětství: "Kdo rychle dává, dvakrát dává." Tato myšlenka platí totiž pouze, když je někdo v ohrožení života. Jinak, pokud se nejedná o ohrožení života, je třeba si tuto myšlenku vyměnit za jinou, např.: "Předčasná pomoc = žádná pomoc", nebo: "Předčasná pomoc ochuzuje toho, kdo je v nouzi, o to, aby v sobě objevil vynalézavost, šikovnost a pokoru". Kdo si toto uvědomí, již nikdy nebude nabízet pomoc předčasně.

Sangvinik je tvůrčí a neustále produkuje nové vzrušující nápady.

Každý člověk je tvůrčí a produkuje nové vzrušující nápady, a to nejen sangvinik. Velmi však v této oblasti záleží na tom, zda si dotyčný věří či ne.

Mnoho lidí má totiž strach, že jsou jejich nápady k ničemu, a proto své nápady popírají, nepředkládají - stydí se ně. Znevažují své nápady, protože se bojí odmítnutí, zesměšnění, znevážení. Někdy je ten strach z odmítnutí jejich nápadů tak veliký, že raději v sobě potlačí produkci nových vzrušujících a někdy opravdu zajímavých nápadů.

Pokud člověk překoná strach z odmítnutí, tak začne hýřit obrovským množstvím nápadů a projevů. Strach z odmítnutí je jedním z hlavních brzd být aktivním - projevit se navenek.

Strach z odmítnutí je tak závažné, hluboké a rozsáhlé téma, že jsme z něho udělaly přednášku. Proto se zde jenom okrajově zmiňuji o tom, že strach z odmítnutí dělá z člověka suchara, nudného, neprojevujícího se člověka, bez života a bez zájmů atd. Přitom, kdyby tento strach překonal, tak je z něho přitažlivý, zajímavý a oblíbený člověk.

Sangvinik přitahuje a inspiruje ostatní svou energií a nadšením.

Energie a nadšení přímo souvisí s předcházejícím tématem.

Ten, kdo se bojí odmítnutí, ten nesrší energií ani nadšením.

Tito lidé, bojící se odmítnutí, se chovají tak, že z nich má člověk pocit, že jsou spíše přítěží. A vůbec se nejedná o to, do jaké osobnostní skupiny patří. Jedná se pouze o to, nakolik v sobě člověk překoná strach z odmítnutí jeho aktivit - nakolik se člověk nechá odradit. A podle toho pak dotyčný hýří energií a nadšením.

Strach z odmítnutí dělá z člověka daleko netečnějšího, než ve skutečnosti je. Vždyť každý člověk, nejen sangvinik, je schopen sršet energií i nadšením, jenom se nesmí bát odmítnutí.

Začít rozhovor s druhým umí každý člověk. Opět záleží jenom na míře strachu z odmítnutí a vůbec nezáleží, do které údajné kategorie člověk patří. Schopnost povídat si přece má v sobě danou každý člověk. A na každém člověku záleží, zda tuto schopnost bude používat v životě či nikoli.

Ještě bych se zde chtěla zmínit o chování typu "každý je můj přítel", tzv. bratříčkování se.

V čem vlastně spočívá podstata okamžité ochoty se přátelit? Okamžitou ochotu se přátelit projevují lidé, kteří se bojí, že budou pokládány za namyšlené či suchary, a proto se ze tohoto strachu raději otvírají každému na potkání.

Ve skutečnosti si tito lidé neuvědomují, že neumí zacházet se svojí důvěrou. Tito lidé pak poctí důvěrou i ty, kteří si to nezaslouží: kteří neplní sliby; kteří lžou, podvádějí; kteří jsou vypočítavými, nebo sobeckými atd. Předčasným dáváním důvěry si tito lidé koledují o bolest. A také je ta bolest za toto neopatrné zacházení s důvěrou nemine. Tudíž se díky bolesti učí, jak s důvěrou zacházet.

Jsou lidé, kteří zacházet s důvěrou umí. Ti v sobě nemají strach z toho, co si o nich ostatní pomyslí a dávají raději na svůj vnitřní pocit a podle tohoto vnitřního pocitu nadělují důvěru. Tito lidé se jen tak s někým nepřátelí, ale zakládají přátelství postupně a jsou tedy opatrní ve své důvěře. Vždy si počkají na to, jak se dotyčný člověk zachová určitých situacích a pak následně přidají na důvěře nebo z ní uberou.

Schopnost regulovat svoji důvěru má každý. Záleží však na každém, jak tuto schopnost využije. A to, že někdo nezachází s důvěrou opatrně, neznamená, že schopnost regulace nemá. Proto nelze říci, že sangvinici umí ihned vytvářet přátelství.

Přátelství umí vytvářet každý, ovšem každý si to přátelství reguluje sám podle svých a bohužel ne vždy správných parametrů.

Při vytváření přátelství je správný jen jeden parametr a tím je opatrnost.

Ale toto si mnoho lidí neuvědomuje a proto dává vzniku přátelství zelenou předčasně nebo pozdě. Ani jedno není na místě. Není velkým uměním začít přátelství v ten pravý okamžik. Jde jenom o to, se to naučit opatrnosti (zvyknout si na ni), ale zároveň nedovolit, aby se z opatrnosti stala podezíravost nebo naopak zaslepenost.

Toto už člověk pozná sám. Pozná, kdy je zaslepený, nebo podezíravý. A když toto člověk začne zohledňovat při navazování přátelství, tak nemusí být sangvinikem, aby se opatrně pouštěl do rozhovorů kdykoli a kdekoli.

I údajně neopatrný sangvinik se po uvědomění pravidel zacházení s důvěrou stane opatrným. Přestane navazovat předčasně přátelství s člověkem, který si jeho důvěru nezaslouží a který by ji dříve nebo později zradil. Pochopí, že dávat plnou důvěru se má totiž pouze za odměnu.

Důvěru si nezaslouží každý člověk automaticky. Důvěru má dostat pouze ten, kdo si do hloubky uvědomuje, co to slovo důvěra znamená a kdo se podle toho i chová.

Jak psychologie popisuje negativa údajného sangvinika?

Sangvinik většinou nic nedotáhne do konce a nedokáže pochopit, že by měl nějaké zásadní povahové vady.

Nejprve se ohrazuji se proti termínu "zásadní povahové vady", protože tento termín je ortelem a navíc nepravdivým, čímž je o to nebezpečnějším.

Uvěřit tomuto termínu znamená podlehnout bezmoci, že s tím nic nenadělám a tudíž se nastavím ve svém chování do budoucna.

Každý člověk dokáže pochopit, že se dopouští zásadních chyb, pokud mu to je vysvětleno lidsky a bez ortelu.

Každý člověk se má možnost zbavit zásadních chyb, které dělá. Stačí mu k tomu uznanlivost a pochopení.

Je však nutné svoje chyby uznat v plné míře, upřímně, pokorně a bez výhrad. Pokud své chyby totiž člověk upřímně uzná, tak udělal první krok, aby se svých chyb zbavil.

Pak musí dohledat, proč ty chyby dělá. Když dohledá, proč ty chyby dělá, tak by měl pochopit, proč je dělá. Pouze tehdy, pokud pochopí svoje pohnutky, tak je může vyřešit. Pokud je nepochopí, tak své chyby nikdy neodstraní, a bude se v nich utápět dál.

Třeba zdůrazněný nedostatek nedotažení věcí do konce. Člověk, který většinou nedotahuje věci do konce, by měl jako první upřímně uznat, pokorně a bez výhrad, že opravdu většinou nedotahuje věci do konce.

Pak si má vnitřně uvědomit, proč to dělá. Třeba si dotyčný člověk uvědomí, že ho ta daná věc přestala bavit. A pokud bude chtít pochopit, proč ho ta činnost přestala bavit, nalezne zajímavé věci. Například dohledá, že se v dětství k němu rodiče chovali zvláštně, že ho buď ho vyzdvihovali, nebo ignorovali, když něco dělal. Většinou byl sám a nikdy ho nevedli k tomu, aby ty věci dokončil, protože nejevili o některé jeho činnosti zájem. Takže ho ani nepochválili, nepovzbuzovali ho, neocenili ho.

Když už ho rodiče chválili, povzbuzovali, oceňovali, vyzdvihovali, tak se ani do hloubky nepodívali, zda je to, za co ho obdivují, dobře provedené až do detailů, nebo je to odbité. Jelikož byl hodně sám, tak ho nikdo nekontroloval a nevedl, jak má dělat některé věci, zejména se zaměřovat na detaily a dokončování věcí. Kontrola by byla v tomto případě projev zájmu rodičů. Ale on se se zájmem, tedy kontrolou, nesetkával. Proto se naučil dělat jenom to, v čem ho rodiče takto vyzdvihovali, a to ještě povrchně a narychlo.

Tohoto člověka poznamenala povrchnost a nezájem rodičů. Tudíž takovýto člověk přestal dělat věci, o kterých cítil, že je má dělat, protože jsou správně. Takovýto člověk si přestal věřit. Díky tomu, že si přestal věřit, dělal jenom věci, za které byl pochválen ostatními a sám se nechválil, neoceňoval. A kdykoli, kdy nebyl chválen, přestal cítit chuť tu věc dělat, protože si nevěřil, že ji dělá dobře.

Později v dospělosti takovýto člověk nejprve zopakuje scénář toho, co se naučil v dětství. Udělá tedy věci proto, aby ho ostatní pochválili. Udělá je však povrchně a odbyde to, protože není zvyklý jít do detailů.

V dospělosti se ale takový člověk setká s několika prvky, které ho poznamenají v odhodlání dokončovat věci. Setká se totiž s kontrolou své práce. V dospělosti ale už tuto kontrolu nevnímá jako projev zájmu, ale vnímá ji jako projev nedůvěry. Samozřejmě, že ho to znechutí a vždy, když přijde kontrola, tak tu kontrolu vnímá velice negativně.

Kontrola navíc objeví nedostatky: chyby v detailech, nedostatečně provedení. Opět důsledek povrchnosti a nezájmu rodičů, kteří ho nenaučili pořádné práci, zejména v detailech. Tudíž takovýto člověk nevyslechne ocenění, které očekává stejně tak jako v dětství, ale vyslechne si kritiku. Na tuto kritiku není připraven a proto se cítí ukřivděný, nedoceněný a proto ztrácí chuť některé věci dělat.

Nakonec se však přeci jenom překoná a začne v budoucnu některé práce dělat. Jenomže jakmile narazí na "piplavou" práci, kterou není zvyklý z dětství dělat, tak se nechává znechutit v očekávání, že to stejně neumí a že to tedy ani neudělá dobře. Proto odbíhá od svého díla a obvykle se již k němu ani nevrací.

Ve skutečnosti jsou lidé, kteří nedokončují svá díla, výsledkem zanedbávaní z dětství.

Nejsou to žádní nešikové, povrchní lidé, patlalové. I ten největší patlal je schopen, když bude chtít, změnit svoji nešikovnost na neuvěřitelnou šikovnost.

Když si toto člověk uvědomí a začne si věřit, že umí dělat hezky i detaily a nenechá se odradit kritikou, ale dokáže ji uznat a opravit své případné chyby upřímně a rád, tak takovýto člověk se může naučit do budoucna dokončovat práce, bez ohledu na to, jak se ostatní chovají."

 

 

Tags: 

Sdílejte!