Vyrážka ze slunce 3

Obrázek uživatele DMDU

http://Avenna.cz uvádí: "

Proč se lidem dělá vyrážka ze sluníčka? 3.

V předchozích částech tohoto článku jsme popsala, že vyrážkou ze sluníčka trpí lidé, kteří se sluníčka z různých důvodů bojí a lidé, kteří odmítají na základě neblahých zkušeností z minulosti lásku a její projevy.
Existuje však ještě jedna kategorie lidí, která trpí stejnými kožními projevy, se kterými si lékaři moc neznají rady...

Předchozí část článku

3. Přehnaná potřeba chránit se - uzavřenost

Třetím důvodem, proč člověk trpí vyrážkou ze sluníčka, je přehnaná potřeba se chránit - uzavřenost.

Nejedná se přitom jenom o potřebu se chránit před sluncem, ale jedná se také o potřebu chránit se před svými kolegy a přáteli, před svou rodinou a "hrozbami" od nich všech - před jejich dárky, vyznáními, pochvalami, setkáními, které ne vždy přinášejí jenom úsměvy apod.

A co je nejhorší, tak tito lidé se časem dostávají do takové stavu, že necítí potřebu být ve společnosti ostatních lidí vůbec. A někdy se pak k tomu přidává i to, že se straní i zvířat, či kytek a věcí vůbec.

Jak vzniká uzavřenost člověka?

Takováto uzavřenost přichází velice nenápadně a většina lidí, kteří začínají být uzavřenými, si této své uzavřenosti vůbec není vědoma.

Na začátku svého života tito posléze uzavření lidé, kteří mají potřebu před ostatními se chránit, ovšem tuto uzavřenost a potřebu se chránit nepociťovali.

Ze začátku i tato kategorie lidí, byla kdysi otevřená, společenská, milá, vstřícná, hřejivá, hodná, ochotná, důvěřivá, přátelská. Ale v jejich životě došlo k něčemu nepříjemnému a hodně bolestivému, a to někdy i opakovaně, kdy na vlastní kůži pocítili zradu, podraz, neúspěch, zklamání, nezdar, nesnáze, ránu do zad, krize, lež.

Když člověk dostane ránu, tak tu ránu musí nějakým způsobem zpracovat. Zkrátka, nějak se musí zařídit podle této bolestivé skutečnosti. Každý si z takovéto rány vezme něco jiného.

Avšak tato kategorie lidí tuto ránu či rány zpracovala velice nešťastně. Změnili svůj přístup k životu a ke svému okolí, ale bohužel nešťastným způsobem - postupně se uzavřeli.

Tito lidé si totiž řekli něco na způsob: "Byl jsem blbec, že jsem byl otevřený a dával, byl jsem hodný, milý, vstřícný, ochotný, důvěřivý, přátelský apod. a nyní jsem na to doplatil. Už takový nebudu! Už to budu dělat jinak. Nebudu takový k nikomu, dokud si to nezaslouží, dokud mne ten někdo nepřesvědčí, že mu mohu důvěřovat."

Po tomto nešťastném rozhodnutí změní tito lidé přístup k ostatním a přestanou jim věřit. Sice nenápadně, ale jistě.

Ze začátku tito lidé mají pocit, že jsou o krok napřed před ostatními a to tím, že díky nedůvěře vidí víc a tím odhalí vše, co by jim mohlo ublížit a tím jsou chytřejší. Mylně si však tito lidé myslí, že nedůvěrou předcházejí bolesti.

Typickou myšlenkou pro tyto lidi v tomto období jejich vnitřní i vnější změny je jeden pocit - pocit být ve střehu a nebýt za blbce. Tudíž tito lidé postupně odbourávají důvěřivost a hřejivost. Udělají tedy chybu, kdy se uzavřou do sebe, kdy pak sami nedávají teplo druhým a ani teplo od ostatních nepřijímají, protože mu nevěří.

Tito lidé často chtějí být přesvědčováni od ostatních opakovanými projevy přízně. Vůči ostatním mají nový postoj: "Když to se mnou myslíš hezky, tak ty mne musíš přesvědčit, že to tak je." Tudíž chtějí být opakovaně dotyčným přesvědčováni a ubezpečováni, že to s nimi myslí hezky. Sami ho záměrně odrazují svým nedůvěřivým postojem a říkají si: "Jestli moji opakovanou nedůvěru ten dotyčný překoná, tak to opravdu se mnou myslí upřímně hezky."

Tito lidé si neuvědomují, že svojí nedůvěrou místo toho, aby dotyčného motivovali, tak ho odradí.

Obzvláště tehdy, když svoji nedůvěru aplikují několikrát po sobě. Neuvědomují si totiž, že jejich nedůvěra vyznívá jako odmítání. A když se dotyčný člověk nechá odradit, protože si vyloží nedůvěru jako odmítání a nechce být vlezlým, tak si ti nedůvěřiví lidé povzdechnou: "Jelikož se nechal odradit mojí maskou nedůvěry, tak mi dokázal, že ani tento to se mnou nemyslel hezky. Ještě, že odešel, alespoň mi neublíží..."

Takto si to nedůvěřiví lidé vyloží a přitom to tak není. Tímto způsobem si nedůvěřiví lidé odradí postupně všechny lidi. Postupně se totiž díky tomuto nešťastnému přístupu tito lidé začnou uzavírat přede všemi. Změna jejich myšlení se časem z nedůvěřivosti přehoupne do podezíravosti a předsudků. Dřív, díky nedůvěřivosti, dali ostatním alespoň určitou šanci, ať se projeví - vybarví, ale díky nedůvěřivosti a předsudkům postupem času už nedají druhým ani tu šanci - odepíší je rovnou.

Postupné etapy odmítání druhých

1. etapa - díky podezíravosti a předsudkům tito lidé postupně odepíší nejprve cizí lidi, na které se začnou tvářit neutrálně či až zamračeně.

Tyto cizí lidi ve své podezíravosti a předsudcích vidí jako první zdroj potencionální rány. A budou se jim (lidem a i tedy potencionálním ranám) chtít vyhnout. Tudíž se začnou chovat odtažitě, nevstřícně až nepřátelsky. Mezi údajné nepřátele zahrnou nejen cizí lidi, které denně potkávají na ulici a v životě, ale také politiky, herce, režiséry, umělce, učitele atd. Nejčastěji tito lidé mají konflikty s prodavači, úředníky, sousedy. Nadávají na politiku, vládu...

2. tapa - časem začnou odmítat i své známé: kolegy, spolužáky, dlouholeté přátele.

Dostanou se totiž do takového stádia, kdy smýšlí nějak takto:

  • neberou pochvaly a ani sami nechválí... (Říkají si: "Stejně tu pochvalu ostatní nemyslí vážně.")
  • neodpovídají na smích ostatních vlastním smíchem a ani se nesmějí sami jako první... ("Nevidím důvod se smát. Po smíchu přijde pláč a já tomu zabráním tím, že se smát nebudu.")
  • nestojí o dárky a ani sami nedávají dárky... ("Stejně mi to kupují z povinnosti a určitě ne z lásky.")
  • neodpovídají na otázky ostatních, nebo pouze stručně a ani sami se neptají ostatních... ("Určitě se ptají neupřímně, nezajímají se o mne upřímně. Určitě se ptají proto, aby mne mohli ublížit nebo pomlouvat. Já nemíním pomlouvat a ani mne nikdo, kdo to se mnou nemyslí upřímně, nezajímá, tak se nebudu ptát ani já.")
  • neberou přízeň a ani sami jí nedávají... ("Ten člověk vypadá, že jsem v jeho přízni. Určitě mne zneužije, nebo něco bude potřebovat. A já si to nenechám líbit.")
  • nemají rádi návštěvy a ani oni sami nemají potřebu vyhledávat ostatní... ("Určitě se ke mne chodí jenom najíst a připravují mne o čas.")
  • nesnášejí zdrobněliny a ani sami zdrobněliny nepoužívají... ("Zdrobněliny mne znervózňují, protože jsou projevem lásky a v tu já už nevěřím. Láska není.")
  • nesnáší "překvapení" a ani sami "překvapení" nevymyslí... ("Pořád mi něco vnucují, vytrhávají mne z mého světa a musím jim děkovat. Já nechci být nikomu vděčný.")
  • nesnášejí vysvětlování a ani sami druhým nic nevysvětlují... ("Nesnáším mnoho slov. Lidé si mají rozumět i beze slov. Oni přece musí vědět, jak to myslím. A jestli to nevědí, tak mi nechtějí rozumět a já se jim nebudu podbízet.")
  • nepotřebují trpělivost a ani sami jí nedávají ostatním... ("Proč bych já měl dávat někomu trpělivost, když ji sám nepotřebuji?")
  • atd.

3. etapa - nakonec tito lidé končí tím, že se odvrátí i od rodiny, a to buď úplně, nebo částečně.

Tito lidé tedy přestanou hřát a přijímat teplo vůbec.

Namlouvají si, že jim je hezky, protože je nikdo neošidí, neokrade, neobelže, nepodvede. Ale přitom žijí sami, uzavřeně. A uvnitř jsou naprosto osamělými.
Tito lidé ani nechodí na sluníčko, ani mezi lidi. Zkrátka se dobrovolně odstřihli od tepla a namlouvají si, že ho nepotřebují.

Tito lidé ovšem nemají jenom reakce na sluníčko, ale mívají reakce na jakékoli teplotní vjemy (teplo, zimu, potí se studeným potem, nebo hojným potem apod.). Špatně reagují celkově na fyzickou zátěž, nebo na teplo či chlad. Na jejich kůži se objevuje vyrážka jakmile jdou na sluníčko, ale také i když nechodí na sluníčko, ale je jim teplo či zima.

Tyto reakce na změny teplot nevznikají jenom v konečném stádiu uzavřenosti, ale už ve stádiu postupné nedůvěry.

Kde vznikla chyba u těchto lidí?

Chyba znikla tehdy, když se při zásadní životní ráně tito lidé rozhodli už nedávat.

Přitom to měli udělat jinak. Měli bilancovat (dal jsem ostatním, dostal jsem od ostatních) a měli si říci: "To, že mi ostatní nedali a sami zneužili to, co jsem jim dal, neznamená, že chyba je na mojí straně. Já jsem dal, oni ne. A já to dělal dobře, protože dávat se má, oni to dobře nedělali. Já tudíž v tom, co dělám dobře - v dávání budu pokračovat, akorát si budu dávat pozor, abych se naučil dávat přiměřeně - do té doby, dokud jsou ti druzí za to vděční. Ale pořád mám v tom dávání pokračovat.

A i když jsem na to zdánlivě doplatil, tak já mám čisté svědomí, nemám žádný dluh, protože já jsem dal. Oni, i když zdánlivě jsou v pohodě a vítězové, mají pošpiněné svědomí a dluh vůči mne. A vím, že mne to osud, život, Bůh, Vesmír vynahradí a jim odebere. Přítel čas mi ukáže, jak to dopadne, kdo co dostane za to, co dal. Do té doby nadále budu sám za sebe přiměřeně dávat (i příjímat): být ochotný, milý, vstřícný, přátelský, budu hřát. A je ponechám životu, osudu, Bohu, Vesmíru..."

Nikdy není pozdě napravit, poopravit dávání.

Ten, kdo bude chtít, ten může začít dávat i ve stádiu uzavřenosti. Dávat se má vždy, přiměřeně, ale má. Někdy málinko, sotva znatelně (pohledem, pozorností...), někdy znatelně (darem, úsměvem, zájmem...)."

Více viz pokračování článku.

Tags: 

Sdílejte!