Mýty o osobnosti 2

Obrázek uživatele DMDU

http://www.skola-zdravi.cz (Avenna) uvádí: "

Předchozí část článku...

Sangvinik je vždy vstřícný a optimistický.

Není pravdou, že sangvinik je vstřícný a optimistický vždy, protože každý člověk má někdy chvilky, že nechce být vstřícný a optimistický.

Avšak to, že někdy nemá chuť být optimistický a vstřícný, neznamená, že to v sobě nemá. Z toho tedy vyplývá, že nejen sangvinik je vstřícný a optimistický. Tuto vlastnost mají všichni lidé, nejen sangvinici. Proto není pravdou, že tento prvek osobnosti patří jenom sangvinikům.

Každý je ve své podstatě sluníčkem, jenom někteří to nedávají tolik navenek najevo, protože si neuvědomují, že navenek působí jinak, anebo si svoji nevstřícnost a negativizmus uvědomují, ale myslí si, že na ně mají z nějakého důvodu právo.

Sangvinik je od nejútlejšího dětství zvědavý a veselý, dokáže si hrát se vším, co je při ruce, zbožňuje přítomnost ostatních.

Toto je přirozeností všech dětí, nejen sangviniků. Podmínkou ovšem je, že tuto přirozenost dávají najevo pouze nepoznamenané děti (či dospělí).

Ovšem i každé poznamenané dítě (ale i dospělý) má projevy zvědavosti a veselosti, hravosti a společenskosti. Jsou však potlačené úměrně svému poznamenání. To, že některé děti (či dospělí) nejsou zvědavé, veselé, hravé a společenské neznamená, že to v sobě nemají.

Každý má v sobě tyto vlastnosti, jenom někdo je nechce z různých důvodů projevit.

Toto většina psychologů však nebere v potaz.

Sangvinik nemusí mít více talentu než ostatní, ale zřejmě si užívá více legrace. Jeho charisma a překypující osobnost k němu neustále přitahuje lidi.

Opět jsme u talentu. Talent na vše máme všichni. Otázkou zůstává, zda ten talent, vlohy, chceme v sobě najít a používat či nikoli.

Již jsme několikrát zmiňovaly, že v budoucnu plánujeme kurzy odbourávání hudebního "hluchu" - fenoménu, kterému lidé věří, a který přitom ve své podstatě neexistuje.

Ve skutečnosti má každý člověk hudební sluch, jenom si nevěří a proto se mu nedaří zpívat čistě, bez falešných tónů. I tuto nevíru v sebe však jde odbourat.

Také třeba neexistuje sportovní "antitalent" - opět je to jenom otázka zvyku. Každý člověk na světě má v sobě vlohy být dobrým sportovcem, jenom se najdou jedinci, kteří si nevěří, že jsou sportovně ladění.

Ale i tento blok lze odbourat. Z každého člověka - i z údajného sportovního antitalentu lze udělat člověka, který s lehkostí dokáže třeba hrát plnohodnotně volejbal (či jiný sport), byť se půlku svého života netrefil do míče.

Taktéž neexistuje člověk, který by neměl vlohy hezky kreslit. Opět je to jenom otázka odbourání určité zábrany, kterou člověk v sobě má.

Zkrátka, každý člověk má talent, vlohy na jakoukoli oblast života. A to, zda si u jakékoli činnosti člověk užívá více legrace, záleží na tom, nakolik se ten člověk dokáže uvolnit a vůbec to nezáleží na tom, do jaké rádoby osobnostní skupiny patří.

I "melancholik" má zvonivý smích a má kruhový sval ústní, kterým se může smát. Jde jenom o jediné: aby se ten údajný melancholik či údajný flegmatik naučil navenek dávat najevo to veselé, co má uvnitř v sobě, stejně jako údajný sangvinik.

Uvnitř to máme dané všichni, jenom to, co máme uvnitř projevujeme každý podle svého uvážení.

Lidé se neliší ve své podstatě.

Lidé se liší ve svých projevech.

A na tom, jak se bude kdo projevovat, přece lze zapracovat. A není to taková těžká práce - je to jenom nezvyk.

Zatímco ostatní povahy pouze mluví, sangvinik vypráví příběhy. Touží být středem pozornosti a díky svému vypravěčskému talentu je duší společnosti.

Údajně nejsnadnějším způsobem, jak mezi lidmi najít sangvinika, je ten, že ve skupince lidí najdete toho, kdo mluví nejčastěji a nejhlasitěji.

Opět je zde důležitá jediná věc: každý člověk má v sobě dar, který když použije, tak může vyprávět příběhy - hlasitě, často a zajímavě.

Tento dar však někteří využívají více a často, někteří méně a někteří vůbec.

A ti, co tento dar poutavosti nevyužívají, si myslí, že ho v sobě nemají.

I v tomto případě je to jenom otázka zvyku. Ti údajní suchaři, nebo nemluvky, jsou ve skutečnosti lidé, kteří si odvykli dávat najevo svoje životní zážitky či zkušenosti. Ale kdyby tito odtažití lidé (všechny tři zbývající skupiny) měli příjemné a povzbuzující podmínky pro to, aby začali povídat, tak by bylo jenom otázkou času, kdy by si dar výřečnosti osvojili, kdy by nadobyli jistotu a spontánnost se projevovat ve slovech.

Vždyť i dar výřečnost je jenom otázkou zvyku. Pro nás jsou "suchaři" a "nemluvky" jenom lidé, kteří si z různých důvodů odvykli dávat poutavě najevo to hezké, co nosí uvnitř v sobě.

Sangvinik si dobře pamatuje barvy, na rozdíl od jmen a jiných faktů.

Pro pochopení této věty si musíme vysvětlit pojem paměť - pamatovat si.

Proto se nejdříve chci zastavit u slov "paměť, pamatuje". Tato slova užívá mnoho lidí - nesprávně.

Paměť je u každého člověka nedotknutelná a stoprocentně fungující po celý jeho život.

Pamět stoprocentně funguje dokonce i po životě, ale to je již na jiné téma.

Nikdo by se neměl zabývat tím, jakou má paměť, protože člověk svoji paměť neovlivňuje.

Když přicházejí ke mne lidé a povídají, že ztrácí paměť, že si přestávají pamatovat, že se jim horší paměť, tak je vyvádím z hrůzy při představě, že přijdou o paměť, následujícím faktem:

Každému člověku se ukládá do paměti úplně vše - vše co řekl, co udělal, na co pomyslel, co slyšel, viděl atd.

Vždyť člověk má ve své paměti uloženo vše, co prožil od svého příchodu na tento svět, až do svého odchodu z něj. A do paměti se mu to ukládá bez ohledu na to, zda o to stojí či nikoli, zda si to uvědomuje či nikoli.

Člověk nemůže do těchto záznamů jakkoli zasahovat s úmyslem vymazat některé zážitky z paměti. Nelze z paměti vymazat jedinou událost, informaci, pocit.

Paměť pracuje u každého člověka naplno po celý jeho život. Jde jenom o to, zda si člověk tato fakta ze své paměti umí vybavit, připomenout, vytáhnout.

Proto neplatí, že si člověk nepamatuje. On si pamatuje vše, jenom si někdy něco, co si pamatuje, nedokáže vybavit.

A to je obrovský rozdíl: nepamatuji ji si nebo nevybavuji si. Jedno je ortel, jaký si lidé pronášejí nad sebou - ortel plný bezmoci. Protože člověk, který říká: "nepamatuji si", je bezmocný, že s tím nic nenadělá, že to nemůže ovlivnit. Paměť, pamatování, ukládání do paměti přece nelze cvičit, protože je to automatické a člověk to sám neřídí.

Kdežto, když člověk řekne: "nevybavuji si", tak toto je pravda, se kterou ten člověk může dál pracovat: může se cvičit. Každý člověk se může cvičit v tom, aby si vybavoval určité události, informace pocity. Mechanismus vybavování z paměti má být každému přirozený.

Ještě zde kratičce zmíním, proč si lidé nechtějí vybavovat některé věci a proto si mysleli, že si je nepamatují.

Některé věci si lidé nevybavují ze své paměti proto, že je ty vzpomínky bolí, trápí, tíží. A jelikož se chtějí vyhýbat bolesti, trápení, tíze, tak z tohoto důvodu se podvědomě vyhýbají i informacím z paměti - nevybavují si.

Často jsem se ve své praxi setkávala s lidmi, kteří si nevybavovali z těchto důvodů své dětství nebo jiné momenty ze svého života. A na základě toho, že si nevybavovali tyto momenty, začali tito lidé věřit v to, že jim neslouží paměť.

Ve skutečnosti se tudíž nejednalo o selhávání paměti, ale o to, že si tito lidé zkrátka podvědomě nechtěli vybavovat tyto zážitky.

Z tohoto povídání tudíž vyplývá, že si člověk sám reguluje, co si "pamatuje" - správně řečeno vybavuje. A jelikož si každý člověk na světě vybavování z paměti reguluje sám, záleží jenom na něm, jaký druh faktů si bude chtít vybavovat. Zda si bude vybavovat barvy, hlasy, melodie, data narození, svatby, telefonní čísla, jména, vzhledy, prostředí či jiné určité věci: kde má klíče, peněženky, doklady atd.

A vůbec nezáleží na tom, do jaké osobnostní skupiny člověk patří. Sangvinici nemají jinou paměť než ostatní skupiny. Všichni máme stejnou paměť, ale záleží jenom na nás, co a kdy si z té paměti chceme vytáhnout.

Musíme umět zacházet s naší schopností si vybavovat - i při vybavování si musí člověk dodržovat jisté podmínky.

Ale to je již jiná kapitola. Ale teď zmíním alespoň jednu z podmínek, za které si člověk bude bez problémů vybavovat daný fakt.

Člověk nesmí lpět na tom, aby si vybavil daný fakt. Jakmile na tom člověk lpí, jakmile si chce daný fakt vybavit za každou cenu, tak si svoji schopnost vybavování vyzkratuje a v daný okamžik si dotyčný zoufalý, úzkostlivý člověk nevybaví téměř nic.

A vůbec nezáleží na tom, zda lpěl na daném faktu sangvinik, melancholik, flegmatik či cholerik - zkrátka si nevybaví nic ani jeden z nich, pokud je vyzkratovaný. A vůbec nezáleží na tom, zda je to barva nebo něco jiného.

Pro sangvinika je přirozený fyzický kontakt s ostatními, doteky, objetí, hlazení.

Opět zde vznáším námitku: to, zda jsou objetí, kontakty, doteky či hlazení pro člověka přirozené či nikoli, není otázkou povahy, ale zvyku.

Pokud dítě není zvyklé na doteky, pokud pro něho nejsou přirozeností, pokud se jim třeba i vyhýbá, tak je z důvodu zvyku. Buď to dítě mělo doteků hodně a bránilo se jim, nevážilo si jich, tudíž si zvyklo na stav: doteky ne! Nebo to dítě nemělo doteky vůbec a tudíž si také zvyklo na stav: doteky ne!

A moc záleží na tom, jak se dítě k těmto zkušenostem postaví. Pokud tento stav nebude řešit, tak setrvá ve zvyku: žití bez doteků. A takovéto dítě do doby než vyroste, svůj zvyk upevní a dokonce se bude utvrzovat v tom, že to je jeho přirozeností.

Každé děťátko, když se narodí, bytostně potřebuje doteky a touží po nich.

Pokud však podmínky jeho žití tuto jeho potřebu zahltí nebo nenaplní, tak to dítě si zvykne na jiný stav. Ale v sobě tu touhu po dotecích má, i když je potlačená nezvykem.

Záleží tedy na člověku, který si od fyzického kontaktu odvykl natolik, že mu může být až nepříjemný, co s tímto zlozvykem udělá. Zda ho odbourá či nikoli. Tudíž, pokud člověk bude chtít naplnit svoje vnitřní touhy a odbourat zlozvyk zvaný odtažitost, může to učinit kdykoli ve svém životě. Je to opět jenom otázkou zvyku a není to podmíněné osobnostní skupinou.

I člověk, který se v dané oblasti projevuje podle psychologických nepravdivých tabulek jako největší flegmatik, může být, pokud si to dovolí a odbourá svůj nezvyk se dotýkat, nádherně mazlivým a hřejivým člověkem, kterému nečiní se přiměřeně dotýkat lidí, kteří jsou mu hodně blízcí a drazí."

Více viz další část článku.

Tags: 

Sdílejte!